Minulý víkend jsme se úplně nečekaně ocitli na kolonádě v Poděbradech. Bylo devět hodin ráno a my měli hlad.
Minulý víkend jsme se úplně nečekaně ocitli na kolonádě v Poděbradech. Bylo devět hodin ráno a my měli hlad.
Vzpomněla jsem si, že jsem se s vámi zapomněla podělit o svojí druhou (vejce jsou číslo jedna) nejoblíbenější snídani posledních dnů.
Brownies, brownies, brownies. Když přede mnou někdo řekne tohle slovo, automaticky se mi rozzáří oči a poleje mě takovej hřejivej pocit, kterej se jen těžko popisuje.
Konečně po dlouhym zamračenym roce nastalo zase období, kdy je kokosovej olej v tekutym stavu, i když jen leží v kuchyni na poličce. Přišlo totiž léto.
Ze všeho nejvíc (teda možná na stejno s ořechy) zbožňuju saláty.
Po pár dnech se vracím z vesnice zpátky do Prahy a s sebou si, kromě spousty malin, jahod a seychellský vanilky od rodičů, vezu i rebarboru.
Základem australského (nebo novozélandského?) dortu Pavlova jsou vaječný bílky a pořádná porce cukru.
Dnes ráno při své tradiční procházce po naší zahradě (nebo spíš tropický džungli uprostřed Úpořin) jsem zjistila, že tam vzadu v koutě, kam skoro nikdo (kromě kočky Bobiny) nechodí, je malej keřík. Navíc ne jen tak obyčejnej malej keřík, ale malej keřík plnej malin!
V lednici mi už dlouho strašily tři řapíky rebarbory a vzhledem k tomu, že jsem kromě maminčina rebarborového koláče nikdy neměla s rebarborou tu čest (já vim, ostuda), se mi ani moc nechtělo pouštět se do jejího zpracování.
Chia semínka jsou, alespoň pro mě, jedním z nejkouzelnějších ze všech kouzel přírody. A v čem jsou tedy tak zázračná?
Jmenuju se Janina a jsem jednou pro vždy cukrfree. Můj příběh →