Jmenuju se Janina, je mi 28 let a jsem jednou pro vždy cukrfree.

Jak bych měla jíst? Co bych měla jíst? Nejrychlejší dieta. Nejúčinnější dieta. To byly otázky, který mi v hlavě neustále kolovaly, a který by můj Google profil určitě vyhodnotil jako nejvyhledávanější hesla. Při zadání slov “Nejlepší dieta” do vyhledávače Vám vyjede milion druhů diet, který jsou zaručeně ty nejlepší a nejúčinnější. Od tříhodinové diety, přes zónovou až po krabičkovou dietu. Vyzkoušela jsem téměř všechno. A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno. Vynechávání určitých druhů jídel, vegetariánství, veganství, nízkotučné diety, poslední jídlo v pět, byla ta běžnější a ne tak nebezpečná forma mého dietního chování. Zvracení, nejezení, užívání laxativ a diuretik, extrémní cvičení, schovávání a vyhazování jídla, pití až 10 litrů vody za den, lhaní ohledně jídla a úzkostlivý strach z toho, že budu muset jíst v něčí společnosti, byla ta druhá o dost nebezpečnější forma mého, řekněme, hubnoucího šílenství.

Snažila jsem se najít nějaký druh stravování, při kterém nepřiberu a zároveň budu mít dovoleno jíst víc, než jen dva jogurty a jablko denně. Bohužel s každou další zázračnou dietou přišlo i další zklamání, a tak jsem se dostala do začarovaného kruhu přibírání a hubnutí.

Při mé anorektické fázi jsem klesla na váhu 42kg při výšce 166cm. Nutno podotknout, že 42kg byla stále poměrně vysoká váha v porovnání s tím, jakou váhu měly moje “kolegyně” v léčebně pro poruchy příjmu potravy. Při bulimické fázi bylo mé maximum 82kg, s tím, že jsem přibrala 30kg za dva měsíce. Zdá se to nemožný, ale bohužel to možný je a já jsem toho důkazem. Z mojí touhy po dokonalém těle se stala obsese, která trvala dlouhých 13 let.

 

JMENUJU SE JANINA A JSEM CUKRFREE

Po své druhé bulimické fázi jsem se rozhodla odstěhovat do Austrálie. Změna prostředí a starost o to, kde budu bydlet, jak si na to vydělám, jak najdu práci a další, pro většinu lidí běžný starosti, byly pro mě tou poslední možnou zachránou. A právě v Austrálii jsem se poprvé setkala s cukrfree životním stylem. Nejdřív mi přišlo, že je to jen další hloupá dieta, protože po zkušenosti se sacharidovými vlnami, díky kterým jsem opět spadla do bulimické fáze, jsem věděla, že to bez “cukru” prostě nejde. Na druhou stranu jsem byla už vážně zoufalá a víceméně neměla co ztratit. A tak jsem jednoho dne zašla do knihkupectví a udělala jednu z nejlepších věcí svýho dosavadního života – koupila si knihu “I Quit Sugar” od Sarah Wilson. Po přečtění jsem si řekla, že sice s pár jejími názory nesouhlasím, ale přesto bych si z toho mohla pár věcí vzít. Začala jsem tak se svou 8 týdenní odvykací kůrou, s tím, že to prostě jen zkusím a upřímně jsem do další nové diety nevkládala moc nadějí.

Prvních pár dní bylo opravdový peklo. Byla jsem závislá na cukru. A stejně jako u každý závislosti, odvykání není žádná sranda. Když mluvím o závislosti na cukru, většina lidí si představí, jak se cpu od rána do večera Milky Waykama, Marskama a Lentilkama. Nebylo tomu tak. Veškerý cukr, který jsem přijímala, byl z takzvaných zdravých jídel. Musli tyčinky, ovesné sušenky, proteinové nápoje, snídaňové musli, super zdravé ovocné džusy, sušené ovoce a tak dále. Ve skutečnosti vyjde víceméně na stejno, jestli si dám musli nebo čokoládovou tyčinku, výsledek bude stejný. Cukr je pořád cukr, ať už je ve formě sušenýho manga nebo cukrový vaty.

Pro milovníka sladkých snídaní to bylo vážně za trest. V prvních osmi týdnech jsem musela vyřadit veškerý rychlý cukry (ano, i ovoce) a začít tak snídat slanou (!) snídani, což by dříve absolutně nepřipadalo v úvahu. S přibývajícími týdny mi bylo líp a líp a mohla jsem zase zařadit určité druhy ovoce, jako jsou maliny, borůvky a jahody, které mají poměrně nízký obsah fruktózy. No a výsledek? Asi úplně první a úplně nejdůležitější věc, kterou jsem po těch osmi týdněch odvykání zpozorovala, bylo to, že jsem se cítila o dost líp. Poprvé po třinácti letech jsem nebyla otrokem jídla a cvíčení, ale mohla si říct, kdy a co budu jíst, kolik toho sním a zároveň být maximálně uspokojená tím, co jím. Začala jsem si konečně užívat toho, že nemyslím z 90% dne na to, že bych si něco dala, a že nemám výčitky za to, co jsem dnes nebo předchozí den snědla. Byl to pro mě úplně nový pocit a ten pocit mi vyhovoval. Dnes, kdy píšu tenhle článek jsem přesně 28 měsíců cukrfree. Už vůbec nevím, co jsou to chutě na sladké, co je to přejídání se a hlavně, co jsou to výčitky a deprese z toho, co sním. Tzv. “cheat days” u mě nenajdete, protože nemám ani důvod dělat si den, kdy bych mohla jíst vše na co mám chuť, protože takovým dnem je každý můj den.

Jmenuju se Janina a jsem jednou provždy cukrfree. 

Janina Černá