Ty nejlepší věci příjdou, když to zrovna nejmíň čekáte.

Poslední dva měsíce pro mě byly jedny z nejtěžších. I když moc osobní věci přes blog a sociální sítě neventiluju, pár z vás určitě poznalo, že vše asi není tak, jak by mělo být. Udělala jsem pár životních rozhodnutí, kterýma jsem spoustu lidí překvapila, pár lidí zklamala a sebe nejspíš zachránila.

Když jsem se léčila s bulímií a docházela do stacionáře pro poruchy příjmu potravy, pan doktor mi řekl větu, kterou mě vlastně přiměl k tomu, abych se ze své poruchy dostala. Řekl mi, že čím déle poruchy příjmu potravy mám, tím menší je šance na to, že bych se z ní někdy dostala. A tím, že jí trpím už 13 let, je ta šance téměř mizivá. Spoustu lidí by taková informace demotivovala a nejspíš by nad sebou zlomili hůl a smířili se s tím, že se z toho nikdy nedostanou. Já to brala jako výzvu.

Měla jsem to tak vždycky. Na gymnáziu jsem nikdy nebyla jedničkářka, naopak. Z matiky, fyziky a biologie jsem pravidelně před vysvědčením měla známky na propadnutí, na poslední chvíli jsem to ale vždycky nějak zachránila. Ve druháku, kdy jsem trpěla bulímií a raději než do školy, jsem chodila do obchodu s jídlem a potom se doma utápěla v sebelítosti a sebenenávisti, se stalo něco podobnýho. Propadala jsem skoro ze všech předmětů a v očích učitelů i spolužáků jsem byla ztracenej případ. I můj ex přítel mě upozornil, ať hlavně před jeho rodiči neříkám, co jsem měla na vysvědčení, aby si o mně nemysleli, že jsem “úplně blbá” (už asi chápete, proč je ex :). V tu chvíli, kdy jsem byla nejvíc na dně, jsem se zařekla, že z předmětu, kterej mi nejvíc nejde budu maturovat a odmaturuju za jedna. Dva roky na to jsem maturovala z fyziky, která mi šla ze všeho nejmíň. Nejen, že jsem dostala jedničku z fyziky, ale jako jediná ze třídy, jsem měla samý jedničky z maturity. V tý době to bylo takový zadostiučinění. Dokázala jsem sobě i ostatním, že umím být lepší, než oni. Že umím být lepší, než si o mně mysleli.

V té době jsem hodně dbala na to, co si ostatní myslí. Nakupovala jsem jen značkový oblečení, na dovolenou jsem se těšila nejvíc na to, až vyfotím fotku, kterou si dám na Facebook, aby si ostatní mysleli, jak skvěle se mám. Jedla jsem minimálně a sportovala extrémně, aby mi ostatní záviděli mojí dokonalou postavu. Dokonce i na práva jsem šla kvůli tomu, že mi Adamův tatínek, který práva v Praze vystudoval, naznačil, že je to škola těžká (v mým překladači – “na tu školu nemáš”).

Na právech jsem neuvěřitelně trpěla. Škola mě nebavila, ale já se snažila sama sebe přesvědčit o tom, že mě škola baví, a že práva jsou tou správnou cestou. Vždy se ode mě očekávalo, že budu mít skvělý zaměstnání a ty nejlepší školy. Byla jsem členem studentského právnického spolku, chodila na praxe na Úřad vlády a do advokátních kanceláří, jen proto, že se to ode mě očekávalo. Nejčastější otázka při seznámení s novým kolegou ve škole byla “v jaký advokátce děláš?”. Bylo mi trapný říkat, že pracuju v obchodě s oblečením, kde sice vydělávám dvakrát tolik, než oni v advokátce, a kde mě to baví, ale přesto bych v jeho očích byla podřadná, protože dělám podřadnou práci.

Každá i sebemenší zkouška na právech pro mě byla peklem. Samozřejmě pro většinu lidí byla škola psychicky náročná, ale to, co jsem prožívala já, se jen těžko popisuje. Tím, že jsem perfekcionista, jsem se nespokojila s “aspoň trojkou”. Učila jsem se většinou dvakrát až třikrát déle, než moji kolegové. Před zkouškama jsem pravidelně omdlívala, téměř nejedla, přišla o spoustu vlasů, měla úzkosti a deprese. Ve výsledku jsem měla téměř každý rok prospěchové stipendium a známky o hodně lepší, než většina lidí kolem mě, ale za jakou cenu?

Nejhorší zážitek jsem měla loni, při přípravě na státnice, kdy jsem měla poprvý panickej záchvat, a kdy mi Adam musel na Islandu volat sanitku. Už nějakou dobu jsem cítila, že tudy moje cesta nevede, ale okolí na mě tlačilo, ať si školu “už konečně dodělám”. Kdyby záleželo na mě, odjela bych někam do Austrálie a klidně pracovala v restauraci nebo v jiný “podřadný” práci po zbytek života. “To jako budeš celej život umejvat hajzly nebo co?”, byla nejčastější věta, kterou mi moje okolí na můj skvělý plán řeklo. Když se mě Adam po návratu z Austrálie zeptal, jakej mam cíl nebo čeho chci dosáhnout, odpověděla jsem: “chci být šťastná”. V té době se mi vysmál (bylo nám asi pětadvacet) a řekl, že to neni žádnej cíl, že cíl je třeba to, že si chci někdy koupit vlastní ostrov nebo se stát prezidentem. Pro mě ale ostrov nebo nějaký postavení  ve společnosti neznamenají nic, pokud nebudu zároveň šťastná.

Už pár měsíců jsem přemýšlela o tom, že to co dělám, nedělám pro sebe, ale pro ostatní. Školu jsem nenáviděla a věděla, že nikdy právník nebudu. V květnu, kdy nastal čas přihlašování na druhou (a poslední) státnici jsem si uvědomila, že mi škola víc bere, než dává, a že další dva měsíce stresu už podstupovat nechci. “Do byznysu, kterej se potápí, taky nebudeš pořád cpát peníze,” podpořil mě v mém rozhodnutí kamarád Ondra. Stejně tak mi přišlo hloupý cpát svojí energii, svůj čas a ničit si zdraví kvůli něčemu, co dělat nechci. Proto jsem se rozhodla, že školu dodělávat nebudu. Jste v šoku? Stejně tak v šoku bylo i moje okolí. “To je ale škoda!”, byla nejčastější reakce. Mně ale příjde jako škoda ničit si zdraví, kvůli něčemu jako je titul. Na škole jsem strávila 6 let, z toho poslední 3 už ne kvuli sobě, ale kvůli ostatním. Znalosti, který jsem získala pořád mám a nikdo mi je nevezme, titul netitul.

Po dlouhý době to bylo rozhodnutí, při kterym jsem se řídila svým srdcem a ne tím, co by o tom asi řekli ostatní. Přišlo mi to strašně osvobozující. Na druhou stranu mi pořád hlásek, někde tam vzadu říkal, jak slabá a k ničemu jsem, že jsem to takhle vzdala, a co si asi o mně pomyslí ostatní, až to zjistí…

Měsíc na to začaly moje trávicí obtíže, který mě trápí už druhým měsícem. Ze dne na den se mi začalo dělat špatně po potravinách, který jsem do tý doby jedla pravidelně. S každým stresujícím okamžikem nebo negativní energií se moje problémy zhoršovaly. Podstoupila jsem spoustu vyšetření, dostala spoustu různých léků, aby mi nakonec lékaři řekli, “jste zdravá…”.

Když jsem se zbavila závislosti na cukru a poruchy příjmu potravy, myslela jsem, že mám vyhráno. Ještě aby ne, když po 13 letech problémů s jídlem, najdete konečně klid. Občasný deprese a úzkosti jsem brala jako běžnou součást svýho života, jako něco, co se pak někdy, až budu někdě, kde je mi dobře, zase zlepší. Problémy se ale zhoršovaly, stávaly se častější a intenzivnější, k tomu navíc nevysvětlitelný problémy s trávením. Tak nějak jsem začala chápat, že s poruchou příjmu potravy neodešly všechny moje další problémy, a že tím, jak mi poslední dobou psychicky a fyzicky je, si prostě tělo říká o to, abych na sobě začala konečně pracovat, abych se začala mít opravdu ráda. Začala jsem chápat, že tělo a duše nejsou dvě oddělený nádoby, a že jedno ovlivňuje druhý.

Vlastně většina problémů a nemocí, který jsem kdy měla, byla způsobená mojí myslí. Proto jsem se rozhodla, že se s ní naučím pracovat a přestanu ji obracet proti sobě. Z nejvíc pesimistickýho člověka, kterej si raději v ničem nevěří, na nic se netěší a má neustálej strach z toho, co bude, chci vytvořit pozitivní bytost s nadějí, zdravým sebevědomím, láskou k sobě samé a k ostatním, bytost, která umí odpouštět, ale zároveň se postavit těm, kteří se jí snaží ublížit. A hlavně – bytost, která sama sebe neničí svojí vlastní myslí, a která žije přítomností, nikoli vzpomínkama, jak dřív bylo líp nebo úzkostí a strachem z budoucnosti…

Ty nejlepší věci přijdou zrovna, když to nejmíň čekáte. Jakmile jsem začala měnit přístup k sobě, začala jsem přitahovat víc a víc pozitivních věcí a lidí. Spousta věcí mi začala dávat smysl. Neříkám, že mám vyhráno. Je přede mnou ještě dlouhá cesta. Ale to nejdůlěžitější už jsem udělala – uvědomila si svůj problém a začala na něm pracovat. Nezáleží na tom, jestli mám titul nebo drahou kabelku, jestli mám správně vytrhaný obočí, vybělený zuby, a nádhernou postavu. Záleží na tom, jestli jsem spokojená, jestli jsem šťastná.

I když si nejspíš říkáte, že se recept na dortík k dnešnímu článku vůbec nehodí, není tomu tak. Recept na kešu dortíky jsem vytvořila pro magazín Loving. Je plný motivačních článků, inspirativních lidí a nádherných fotek z Islandu. Je přesně o tom, o co se od teď po zbytek života budu snažit – být pozitivní, milující a moudrá.

 

Ingredience

Spodní vrstva

130 g kešu

100 g mletého kokosu

vanilková esence

1/2 lžičky skořice

100 ml kokosového mléka

Borůvková vrstva

340 g kešu (namočených přes noc nebo alespoň na 6 hodin)

300 g mražených borůvek

1/4 hrnku kokosového mléka

2 lžíce šťávy z citronu

3 lžíce kokosového oleje

Dále budeme potřebovat:

3 formičky na dort o průměru 12 cm (nebo jednu o průměru 22 cm)

pistácie nebo lesní ovoce na ozdobení

Postup

Spodní vrstva:

Kešu, společně s mletým kokosem, vanilkou, skořicí a kokosovým mlékem vložíme do mixéru a mixujeme, dokud se nám nevytvoří hladká hmota. Hmotu poté rozdělíme na 3 části a rovnoměrně rozprostřeme a pomocí prstů nebo lžíce přitlačíme na dno formiček. Formičky poté překryjeme a vložíme alespoň na 1,5 hodiny do lednice.

Borůvková vrstva:

Kešu přecedíme, propláchneme a společně s dalšími ingrediencemi vložíme do mixéru. Směs mixujeme, dokud se nám nevytvoří jemná hmota. Vzniklou hmotu poté rozdělíme na 3 části a rovnoměrně rozprostřeme do formiček se zatuhlou spodní vrstvou. Hotové dortíky vložíme alespoň na 3 hodiny do mrazáku. Poté je ozdobíme lesními plody nebo nasekanými pistáciemi a podáváme.

Moje tipy:

Poslední dobou jsem si oblíbila ořechy z Lidl – mají výborné kešu za dobrou cenu.

Kvalitní mixér bude pro vytvoření hladkého krému potřeba. Problém může být i u mixérů s velkou nádobou (kvůli menšímu objemu ingrediencí), proto bude potřeba mixér vypnout a pomoci si lžící. Trpělivost ale přináší ovoce, v tomhle případě přináší kešu dortíky :).

 

Dobrou chuť!

Vaše

 

 

132

Podobné články

7 comments

Odpovědět

Jani, jedním dechem s úsměvem na tváři..dojemné a upřímné..jseš kouzelná žena..také jsem začala na sobě pracovat, hlavně na tom tady a teď….bylo by hezké uspořádat meeting. Fandím ti, s přáním pro lepší zítřky Lucie

Odpovědět

Z mého pohledu jste udělala velmi statečné a dobré rozhodnutí. Jako právnička, která se asi taky trochu minula oborem 🙂 Vám moc držím palce. Anna

Odpovědět

Krásně napsáno… Ve Vašem příběhu vidím kus svého…Jste moc inspirativní člověk… Děkuji za Váš blog, kuchařku a workshop, který mi otevřel oči…Jste skvělá!!

Odpovědět

Krásně a upřímně napsaný článek 🙂 Ať se daří 🙂

Odpovědět

Milá Janino, jednoduše a dvěmi slovy.. Jsi skvělá 🙂
Momentálně prožívam něco podobného ohledně studia, i když já nejsem perfekcionistka, spis něco jako extremistka – buď jedu na 110 % A nebo nejedu vůbec… a teď nejedu vůbec, protože jsem jela na 110 a tělu se to nelíbilo. A tak jsem se dopracovala do fáze totálního odporu.
Zatím nejsem rozhodnuta, co se sebou, ale tvůj článek mi ohromně pomohl.
Žij, buď šťastná!
Snažím se osobně řídit moudrem tím, že nikdo za mě život žít nebude, takže je čistě na mne, jaká rozhodnutí udělám. Ale vím, ze to není snadné a i když nechceme, i tak si říkáme, ‘a co tomu řeknou…?’
Myslím, ze máš jeden z nejmoudrejších životních cílů – být šťastná. Pak, jedině tehdy, ostatní půjde tak nějak samo 🙂
A napsala bych toho víc, ale nebudu spamovat 🙂
Děkuji za tvůj článek, přístup, recepty a za to, ze se s námi o to vše dělíš 🙂

Odpovědět

Děkuji za krásný článek. Pokud máte náladu na zajímavé knihy, možná (?) by Vám teď mohla sednout následující kniha: Život samá pohroma, Jon Kabat-Zinn (nakladatelství Melvil). Zaměřuje se na to, jak právě lépe žít přítomností a žít doopravdy a ne jen ve své hlavě. Inspirující kniha, nevím, zda pro Vás, ale dávám jako tip.

Odpovědět

Janino,
naprosto Tě chápu – během studia jsem byla jedna z nejlepších, ale u státnic potkala pána, kterému jsem v prváku pošramotila ego. Poté co mě vyhodili od prvních státnic a já se učila na druhé jsem zažívala to co Ty. Výsledek je, že na druhé jsem nešla, ačkoliv na mě doma přítel řval ať tam jdu. Jsem bez titulu, mám skvělou práci, nového přítele a uvažuji o dalším studiu, protože mám prostě pocit, že bych ještě studovat chtěla. Hlavně nedělat nic proti mysli, vždy se nám to vrátí…
Btw. díky tobě jsem změnila stravování a je mi mnohem lépe. Děkuji za Tvé články!

Odpovědět

Váš email nebude publikován. Required fields are marked *