Už dlouho jsem sí říkala, že bych se měla zajet podívat na jednu starou zahradu v Teplicích, na kterou jsem jako malá pravidelně jezdívala. Je to zahrada, kterou si pořídila babička s dědou před (určitě mi to číslo říkala) hodně lety, a na kterou mám spoustu vzpomínek z dětství.
Ta zahrada je pro mě děda. Děda, se kterým jsem trhala angrešt, děda, kterej tam dřel od rána do večera, děda, kterej tam se mnou v létě opejkal buřty a hrál hry. Děda, kterej tu zahradu miloval víc než kdokoli jinej.
Dřív jsem na zahradu jezdívala hrozně ráda, ale poslední tři roky je pro mě těžký se tam vracet, protože mi všechno připomíná dědu. Ne, že by nebylo hezký si dědu připomínat, ale když přijdete do zahradního domku a najdete tam na lehátku úhledně složený a vypraný manžestráky, který byly dědovo poznávacím znamením, pletenej svetr, kterej by mu dnešní hipster mohl jen závidět a pod ním jeho oblíbený boty, tak vám prostě přijde hrozně nefér a hrozně líto, že si ten váš děda nemůže ty svý manžestráky natáhnout a jít s váma na strom trhat třešně.
Tenhle můj děda měl pradědu. Teda tátu, kterej byl pro mě pradědou, kterýho znám bohužel jen z vyprávění. Ale proč mluvím o pradědovi… Dnes jsem totiž v tom zahradním domku našla spoustu pokladů po tomhle pradědovi. Kromě dvou starejch úžasnejch kredencí z první republiky (který si chci hrozně vzít domu, ale Adam mi to nechce dovolit, že prý “je nemáme kam dát”), tam bylo spoustu nádobí, nějaký starý štětce, oleje, barvy, stará rohová skřín a párátka, který asi nebudou z první republiky, ale vypadaj taky hodně staře.
Byl tam i sešit. Malej ápětkovej sešit s černýma deskama, s takovym tim hezky zašlym zežloutlym a divně páchnoucím papírem. V sešitě byly dědovy malůvky, náčrty, výpočty a další poznámky psaný jak česky, tak německy. Přišlo mi hrozně zvláštní, procházet takhle soukromý věci někoho, koho jsem nikdy nepoznala, ale kdo je i přesto mojí rodinou.
Sešit jsem společně s nádhernou modrou konvicí a nějakým porcelánem dostala od babičky na památku a konečně se pustila do toho, pro co jsem vlastně přišla – rybíz. Natrhala jsem asi půl košíku bílýho i červenýho rybízu a nějakej ten angrešt, ale hlavně chrpu, která je (snad) jedlá a vypadá úžasně na sálátech nebo dezertech.
Doma jsem se pustila do koláče, kterej děláme pravidelně každej rok, jen letos s menší obměnou. Místo mouky jsem použila kokosovou a mandlovou mouku a místo cukru stévii a jen se po něm zaprášilo. Nebyl nebo mi alespoň nepřišel o tolik jinej než ten původní s cukrem a moukou, možná jen o trochu vláčnější a míň sladkej. Myslím, že by dědovi určitě chutnal.
Ingredience
1/2 hrnku řeckého jogurtu
3 vejce
stévie podle chuti
1/2 hrnku rozpuštěného kokosového oleje
1 hrnek najemno namletého kokosu
1/2 hrnku mandlové mouky
1 lžička vinného kamene
špetka himalájské soli
vanilková esence
1 lžička citronové kůry
1 hrnek rybízu
Postup
- Troubu předehřejte na 175°C.
- Menší nádobu na pečení vytřete kokosovým olejem nebo vyložte papírem na pečení.
- V míse smíchejte jogurt, vejce, kokosový olej a vanilkovou esenci.
- V jiné míse smíchejte kokos a mandlovou mouku, přidejte sůl, citronovou kůru, vinný kámen, stévii a vzniklou směs vsypte do směsi z jogurtu a vše znovu dobře promíchejte.
- Vzniklou směs přendejte do nádoby na pečení a posypte rybízem.
- Pečtě 25-30 minut, dokud okraje koláče nezezlátnou.
- Nechte vychladnout a podávejte třeba s domácí šlehačkou nebo řeckým jogurtem ozdobený ovocem.
20
