Znáte Janu, Miu nebo Anu? Znáte někoho, kdo některou z těhle tří zná? Nebo se chcete o některý z nich dozvědět víc? Tak čtěte dál.

Disclaimer: Tenhle článek není náhradou za odbornou lékařskou pomoc, proto ho tak prosím neberte. Narozdíl od spousty ostatních blogerů a vlogerů se nepovažuju za odborníka v žádnym směru, proto ani tohle moje povídání neberte jako odborný rady, který vám zaručeně pomůžou v boji s poruchou příjmu potravy.

janicka
Já v době, kdy jsem ještě neřešila jídlo, nafouklý břicho a ponožky v sandálech.

Jana, Mia a Ana. Že vám tohle trio nic neříká? Ráda bych vás tedy seznámila. Jana jsem já a Mia s Anou byly dvě jediný kámošky, který jsem během dospívání měla. Ana a Mia byly už od mých 12 let jedinou mojí zálibou, jediným mým smyslem a náplní každýho dne. Bez nich jsem si přišla nudná, nezajímavá, ošklivá, líná a tuctová. Čím dýl jsme se znaly, tím víc jsem na nich byla závislá, a tím míň jsem si dokázala představit život bez nich. Naše přátelství mi ale začalo přerůstat přes hlavu a to tak, že jsem nezvládala chodit do školy a přišla o všechny ostatní kamarády. Navíc jsem přišla i o menstruaci, o vánoční večeře, narozeninový oslavy, o všechny koníčky a hlavně o pocit štěstí a spokojenosti.

Znělo vám těch pár řádků až moc povědomě? V tom případě jste nejspíš jedním z těch, kteří buď sami trpí nebo znají někoho, kdo trpí některou z forem ppp (poruchy příjmu potravy). Ať už je to bulimie, nazývaná mezi bulimickou a anorektickou komunitou jako “MIA” od slova buliMIA nebo je to anorexie, známá jako “ANA” od slova ANorexiA.

V roce 2005, ze kterýho je tahle fotka, jsme se s Anou už znaly celkem dobře .

Od chvíle, kdy jsem se přestala účastnit sezení na klinice pro poruchy příjmu potravy, jsem si nějak přestala uvědomovat, jaká spousta lidí trpí různými formami ppp. Upřímně jsem tak nějak doufala, že tím, že se začala všude na sociálních sítích podporovat vlna “lásky k tomu jaká od přírody jsi” se poruchy příjmu potravy vytratí nebo alespoň omezí na minimum. V okamžiku, kdy jsem si založila blog, kde jsem otevřeně mluvila o svých zkušenostech s touhle nemocí, jsem se ale nestačila divit. Emaily od lidí nebo rodičů dětí s poruchou příjmu potravy se staly v žebříčku všech mých emailů třetími nejčastějšími. Prvním druhem jsou samozřejmě nabídky na spolupráce od firem, který chtěj reklamu zadarmo a druhým jsou emaily s otázkou “jakou stévii používáš?” (žádnou nebo namletou bylinku).

Abych pravdu řekla, v tu chvíli, kdy jsem mohla říct, že jsem úplně Mia a Ana free, mi přišlo nepochopitelný, jak si někdo může kazit život něčím tak malicherným jako starostí o to, jak vypadá a kolik toho sní. Nicméně s každým dalším emailem, se mi víc a víc vybavovaly všechny pocity, obsesivní myšlenky a špatný vzpomínky na to, jaký to s touhle nemocí vlastně bylo peklo. Začala jsem zase chápat, jak člověk s ppp nedokáže racionálně uvažovat a jak tahle nemoc ovládá jeho chování a rozhodování.

Jana a Mia 2006. Ano, tohle je opravdu ta samá holka, kterou jste viděli před chvílí na obrázku. Jen o rok a 36 kilo později.

Něříkám, že mě emaily týkající se ppp nějak vadily nebo otravovaly – naopak. Byla jsem ráda, že můžu být tím, kdo mně samotný tehdy tolik chyběl. Tedy někým, kdo by rozuměl a kdo by okamžitě neodsuzoval. Na druhou stranu jsem se ocitla v takový nešťastný pozici někoho, kdo se z ppp sám po 13 letech dostal, ale přitom nedokáže najít jeden zaručenej způsob nebo radu, jak se z takový nemoci může dostat každej. Nejspíš to bude tím, že takovej univerzální způsob nebo rada prostě neexistuje. Rozhodla jsem se proto alespoň sdílet svůj příběh s vámi, kteří se s ppp potýkáte a dát vám tak třeba alespoň naději, že z toho bludnýho kruhu existuje cesta ven, tedy pokud tu cestu opravdu chcete najít.

Jak už jsem naznačila, prvním a základním krokem u poruchy příjmu potravy je (alespoň podle mě) opravdu chtít s touhle bestií skončit. Ne, nemyslím tím chtít skončit s ppp, ale chtít zůstat pořád hubená, vypracovaná, taková nebo maková. Myslím tím skončit s ní se vším všudy. Tím “vším všudy” myslím nejen obsesivní myšlenky na jídlo, počítání kalorií, strach z jezení na veřejnosti, schovávání jídla, cvičení na záchodě ve škole (jo to se u pro ana a pro mia běžně dělá), vážení, sledování se ve všech zrcadlech a výlohách, ale taky smíření se s tím, že postava, kterou mám je přírodou pevně daná, a že já, 166 cm vysoká holka, která byla vždycky “tak akorát” nebudu nikdy dvoumetrová gazela s dlouhýma krásnýma nohama. “Vším všudy” tedy hlavně myslím smíření se sama se sebou a s tím, že nejsem, nebudu a ani nemusím být dokonalá. Smíření se s tím, že se mi během roku váha přirozeně vychýlí o dvě, tři kila nahoru nebo taky o kilo nebo dvě dolu (třeba když si dojdu na záchod). Pokud se chcete zbavit ppp, ale kladete si podmínky, řítíte se tím zpátky na dno.

Strašně mě bavilo očuchávat jídlo a představovat si, jak ho jim :).

Dalším, i když o nic méně důlěžitým krokem je to, že přestanete řešit ostatní. Řešit to, co si ostatní myslí, co vám ostatní říkají, co ostatní považují za ideál krásy a hlavně také to, jak ostatní vypadají. Jednou z našich oblíbených zálib (mojí a mých dvou kamarádek) bylo srovnávání se s ostatními. To, že byl někdo hubenější, měl lepší postavu nebo hezčí obličej, znamenalo okamžitě to, že jsem se cítíla být horší, tlustá a ošklivá. Snažila jsem se proto tu jejich přednost vykompenzovat tím, že jsem si říkala, že ten někdo má sice hezkej obličej, ale je tlustej, nebo že má krásnou postavu, ale škaredej obličej. Horší případ nastal, když někdo měl jak hezčí postavu, tak hezčí obličej. Já se samozřejmě nenechala zahanbit a ještě předtím, než dotyčná osoba stačila promluvit, jsem usoudila, že určitě musí být alespoň hloupější než já (jinak by to nebylo fér a život je přece fér, že jo?). A ani nevíte, jak moc se stydim, za to, že jsem takhle někdy přemýšlela. Na druhou stranu mi tenkrát bylo kolem dvaceti, což se dá ještě s hodně přimhouřenýma očima a odřenýma ušima odpustit. Nicméně srovnávání se s kýmkoli je cestou do pekel. Každý z nás má jiný dispozice, jiný možnosti, jinej příběh a obecně jsme každej úplně jinej, proto nemá smysl srovnávat se s ostatními. Né nadarmo se říká, že vítěz se soustředí na cíl, kdežto loser na vítěze.

Co se ostatních lidí týče, nejsme ještě u konce. Srovnávání se s ostatními je jedna věc, další věcí jsou ale názory ostatních a taky snaha se jim zalíbit. Chápu, že když chce holka sbalit kluka, bude se snažit být pro něj co nejkrásnější, což v sobě zahrnuje i to, že bude mít perfektní postavu. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že skvělá postava (jo, taky jsem jí kdysi měla) a krásnej obličej (to ať si posoudí každej sám) vám nezaručí stejně kvalitního kluka, ba naopak. Jasně, většinou jiskra přeskočí právě proto, že se sobě navzájem líbíte a přitahujete se, na druhou stranu pro vztah tohle nestačí.

Spousta holek s poruchou příjmu potravy k sobě přitahuje právě takový kluky, který si víc, než na její vnitřní stránku (jakože duši) potrpí na vzhled. Takový kluci těmhle holkám často říkají, jak by měly nebo neměly vypadat, zdůrazňují to, že se jim nelíbí nebo naopak líbí určitá část jejich těla a neodpustí si upozornit na každý nový faldík nebo kilo nahoře. Zároveň si taky často dovolí komentovat vaše oblečení a diktují vám, co byste měly nebo neměly nosit. Takovým vztahům se říká toxický vztahy a nejlepší, co můžete udělat (zejména pro někoho trpícího ppp), je zbavit se takových lidí a naopak snažit se dát šanci někomu, komu na takových malichernostech vůbec nezáleží (ne, opravdu se s takovým člověkem nebudete nudit a pokud jo, tak je to vaše chyba). Největší problém u takových vztahů je to, že v člověku s ppp vyvolají ještě větší pocity méněcennosti a touhu po tom se tomu druhému zalíbit. Na druhou stranu z takového vztahu nechtějí odejít hlavně proto, že jim sebevědomí dodává alespoň myšlenka toho, že člověk pro kterýho nejsou dost dobrý, je má i přesto rád. Je to takový zvláštní druh sebepoškozování a nechci se úplně pouštět do nějaký psychologie (hlavně proto, že nejsem psycholog), ale věřím, že se mnozí z vás nějakém takovém vztahu ocitli.

Další věcí, o který je třeba se zmínit, je jídlo. Jídlo je tu od toho, abychom ho jedli. Jíme proto, abychom přežili. Z toho vyplývá, že tu jídlo není proto, abychom se ho báli. Jednoduchá rovnice. Nicméně největším strašákem (hned po tloustnutí) je u ppp právě jídlo. Jídlo je něčím, co lidi s ppp na jednu stranu milujou a na druhou nenávidí. I když to pro běžnýho člověka musí být naprosto nepochopitelný, tak lidi (převážně holky) s ppp si během svý nemoci k jídlu vybudoujou až absurdní vztah (podobnej tomu s klukem, co vás ponižuje). Jsou naprosto posedlý tím, co jí, kolik to jídlo má kalorií, když ho sní víc, tak se nenávidí, když ho sní málo, tak se milují, ale ve skrytu duše touží po pořádný žranici.

Teď si asi říkáte, že to teda od někoho, kdo nejí cukr, sedí. Možná máte pravdu, nejspíš jí ale nemáte. To, že se holky s ppp nemají bát jídla je jedna věc. To, že jsou jídla, který jsou pro tělo dobrý a špatný, a na který naše tělo reaguje různě, a který v nás třeba vyvolávají větší chuť k jídlu, je věc druhá. Když mi napíše zoufalá bulimička, která trpí záchvatovým přejídáním, s dotazem jak být cukrfree, vždy vím, že tudy cesta nevede. Ano, čím víc cukru běžný člověk sní, tím větší chuť k jídlu bude mít a u někoho, kdo trpí přejídáním, to platí dvoj né-li trojnásob. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že prvním krokem u přejídání je – omezit přejídání obecně, ať už s cukrem nebo bez (pokud jste toho schopní) a až potom řešit jídelníček. Pokud se bulimička zaměří na to, že nesmí cukr, tak bych vsadila boty na to, že další bulimický záchvat ocení zejména cukrárny a výrobci sladkostí. Tady totiž už nejde jen o přirozenou reakci těla na cukr (nebo tak si to alespoň vysvětluju), ale taky o pocit, že mám něco zakázáno, a že zakázané ovoce chutná nejlíp.

Já sama můžu říct, že mě cukrfree zachránilo, ale až v tom stádiu, kdy jsem přejídání dokázala víceméně kontrolovat a byla jsem více či méně psychicky srovnaná sama se sebou. Díky vysazení cukru jsem přestala mít nejen chutě na sladké, ale obecně jsem přestala myslet na jídlo v době, kdy nemám vyloženě hlad. Proto nepovažuju cukrfree za nějakou další formu svý tehdejší poruchy, nýbrž něco, díky čemu můžu žít a fungovat úplně stejně jako ostatní. Ono ostatně, co si budeme povídat, bez bílkovin a bez tuku člověk nepřežije, kdežto bez cukru ano a celkem dobře.

 

PPP jsem trpěla necelých 13 let. Doktoři už nade mnou lámali hůl a navíc mě utvrzovali v tom, že po tak dlouhý době se úplně vyléčí jen minimum lidí. Možná i díky tomu jsem si řekla, že nechci být většina a pustila se do toho s plnou parádou. Myslím, že to nebyli jen doktoři, kdo nade mnou zlomil hůl. Celý moje okolí si tak nějak zvyklo na to, že jsem v tomhle směru jiná a dokonce Adam mi říkal, že už si nedovede představit, že bych s ním šla na večeri a celou cestu zpátky bych mu neříkala o tom, jak se nenávidim a jak jsem tlustá. Já se ale nechtěla smířit s tím, že jídlo a touha po dokonalý postavě bude ovlivňovat celej muj život. Dobře jsem věděla, že pekáč buchet na břiše mi nepomůže k tomu, abych se měla ráda, ale stejně jsem tak nějak doufala, že jednou, jednou až budu mít tu vysněnou váhu, přijde ten pocit štěstí, spokojenosti a lásky k sobě samé. Ten pocit nepřišel. Nepřišel ani tehdy, když se ručička na váze blížila k čárce značící 40kg. Později jsem na klinice pro ppp, kam jsem docházela do denního stacionáře, zjistila, že ta láska nepřijde ani, když se váha přiblíží 30kg. V té chvíli jsem si tak nějak uvědomila absurdnost a zbytečnost toho ve svý hlavě vytvořenýho problému, když mi slečna s touhle váhou řekla, že bude raději mrtvá, než aby vážila o deset kilo víc (tedy 40kg). Naštvala jsem se a řekla si, že můj život nebude ovládat nějakej hloupej ideál krásy (kterej se stejně každejch pár let mění), a že lidi který mě hodnotí nebo mají rádi, proto jak vypadám, nemají v mým životě místo. Něříkám, že k týhle změně došlo ze dne na den, ale pracovala jsem na ní a při každým pádu jsem se zvedla a byla o to silnější a poučila se z něj pro příště.

Já (bez Any a bez Miy)
Já (bez Any a bez Miy)

Pokud mají lidé s poruchou příjmu potravy něco společnýho, tak je to silná vůle. Bez silný vůle byste jen těžko obětovali svůj život a svoje štěstí něčemu, jako je jídlo a vaše postava. Důležitý je naučit se používat tuhle silnou vůli ve svůj prospěch a ne naopak. Pokud si od začátku budete říkat, že se ppp zbavit nedokážete, že je Ana nebo Mia silnější než vy, tak máte pravdu. S takovým přístupem by to totiž nezvládl nikdo. Já to měla úplně stejně (proto mi taky trvalo 13 let, než jsem se z ppp dostala), ale jakmile jsem začala věřit a hlavně nepřestávala věřit při každym šlapnutí vedle, šlo to o něco líp. Proto doufám, že vám tenhle můj článek dal alespoň malou naději na to, že se s Miou a Anou nemusíte kamarádit až do smrti. Taky doufám, že vás utvrdil v tom, že i když se v dnešní době zdá, že vzhled je jedna z hlavních věcí, na kterých záleží, není tomu tak. A kdo si to myslí, tak dobře mu tak!

Vaše

65

Podobné články

12 comments

Odpovědět

klobouk dolů. Článek, který má hlavu a patu a navíc ještě poselství. Super!

Odpovědět

Děkuji Moniko 🙂

Odpovědět

Krásně napsaný… takové články otevírají oči i lidem bez ppp 🙂

Odpovědět

Ona osvěta těch bez ppp je stejně důležitá jako osvěta těch, co se s nemocí potýkají. Děkuji Vám Lenko! 🙂

Odpovědět

Báječné! Klobouk, který smekám, je nejen za tento článek, ale za všechnu tu skvěle odvedenou práci!

Odpovědět

Skvěle napsaný článek! Sama momentálně bojuji s PPP a mluvilo mi to z duše. Doufám, že to všechno jednou zvládnu překonat stejně jako se to povedlo tobě a nebudu otrok mojí váhy. Ode mě jednoznačně palec nahoru 😉

Odpovědět

Ahoj, tvůj příběh je neskutečný.
Rozhodla jsem se na sobě taky pracovat a zároveň inspirovat dívky v mém věku.
Na mém Instagramu si vedu jakýsi foto příběh. https://www.instagram.com/fok.u.ana/

Odpovědět

I’ve been reading a few posts and really and enjoy your writing. I’m just setting up my own blog and only hope that I can write as well and give the reader so siltaficinngy insight.

Odpovědět

Moc přínosný článek. Sama jsem prošla, (a vzhledem k dlouhodobému měřítku i procházím) stejnými obtížemi. Trpěla jsem jak anorexií, tak bulimii. Až poslední dobou, co má moje jídlo nějaký řád a zároveň, kdy se méně hlídám a jsem v psychické pohodě, mi začíná být lépe a lépe. Úplně Vás chápu – nedokážu říct, jak se z toho dostat. O to víc je to skličující, když sama pracuju jako sestra na psychiatrii, často se potkávám s dívkami trpícími PPP a nemůžu jim ani říct “Vím, jak ti je.” Do toho, když vidím, jak se tyhle poruchy stále léčí. Opravdu se situace od dob vaší léčby nezměnila – bohužel. Je důležité nepadat do extrémů a cukrfree jim není, alespoň z pohledu člověka, který má o problematice cukru hodně načteno/viděno. Lidé prostě zavírají oči, ale těch uvědomělých, co chtějí něco dělat stále přibývá. Tudíž se nenechejte nikdy nikým odradit, je to o Vás a člověk je na planetě v konečném důsledku sám za sebe a musí být zdravě sobecký. Krásná práce, je za Vámi vidět spousta úsilí a lásky. Děkuji Vám za rady, inspiraci a zdravý pohled na život. 🙂

Odpovědět

Moc hezky napsané, trochu mi to i otevřelo oči v tom, co důležité je a co ne. Budu mít tento článek pořád v hlavě a snad se z toho někdy vyhrabu i já. Moc Děkuji

Odpovědět

👏 skvěle se to čte, hodně se v tom vidím, jen vy to říkáte nahlas a to si zaslouží obdiv. Ono není lehké o sobě říkat jak jídlo ovlivňuje veškeré myšlenky dne, protože si vlastně připadáte hloupá, že nemyslíte na nic jiného, ale ono to tak není. Moc vám fandím. Mějte krásné dny 😉😊

Odpovědět

Krásně shrnuto. Netrpím anorexií ani bulimií, zato emoční přejídání mi je dobře známé. Dlouho jsem ani nevěděla, že to je také porucha. Je to něco, za co se hrozně stydím a nikdo to o mě neví, s jídlem se schovávám. Dokážu měsíc jíst normálně a pak se něco stane, já počkám na den, kdy je třeba přítel na služebce, nebo máme odlišný víkendový program a já jsem schopná celý večer nebo celý den se jen cpát a cpát..Kupodivu si to poté ani nevyčítám, jen se stydím za tu situaci. Výčitky přijdou až když se přestávám vejít do svého oblečení, nebo začínám cítit rozdíl při sportu. Co je zajímavé je, že se cpu jen cukrem. Jsem schopná sníst několik nanuků, smetanových kelímkových zmrzlin, želé bonbonků a čokolád, sušenek a slazených nápojů. Už znám důvod, který mě k přejídání nutí, už vím, jak ho zpracovat, aby nedošlo k nekontrolovanému stavu a myslím, že dalším krokem je pro mě zkusit cukr vysadit co nejvíc. Minimálně za zkoušku nic nedám. 🙂 Děkuji za inspiraci!

Odpovědět

Váš email nebude publikován. Required fields are marked *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..